Co je japonská kaligrafie shodó? Je to japonské písmo napsané štětcem? Když se překládá japonská „kaligrafie“, je cílem psát písmo hezky a zdobně?
Od okamžiku, kdy jsem poprvé začala učit Čechy japonské kaligrafii, pořád jsem přemýšlela, jak vysvětlit její základní principy. V Japonsku se při studiu tradičních umění nevysvětluje to, o čem se předpokládá, že se dělá „citem“. Asi nejvýraznější je tento přístup u všech umění, které se označují slovem Dó – Cesta. Stejně jako další „Dó“ například kendó, júdó, aikidó, sadó, kjúdó, je možné japonskou kaligrafii shodó doslova přeložit „Cesta psaní“. Podle tradičního přístupu se adept učí nejprve provádět tělem formy zvané kata. Pro Japonce není těžké tento přístup přijmout, i když jediná instrukce od učitele je, že je třeba dokonale napodobovat pohyby. Je to proto, že učitel i žák byli vychováváni ve stejném prostředí, mají společný cit a filozofii. Bohužel tento přístup asi nemůže fungovat u Evropana, který s učitelem nesdílí společné kulturní povědomí. Proto jsem dlouho hledala a hledám způsob, jak logicky vysvětlit, co mi říká můj cit Japonky a co citem dělám jako kaligrafka. Po asi deseti letech pokusů při výuce shodó v České republice jsem došla ke třem základním principům, které je nutné dodržovat při psaní vlastní kaligrafie.
První důležitý princip je kvalita čar a kompozice. Říká se, že shodó je umění tahu. Znaky i obě slabičné abecedy, které se současně používají v japonské kaligrafii, jsou poskládané z kombinací tahů štětcem. V japonské kaligrafii je cílem vytvořit na ploše papíru s použitím černé tuše a bílých ploch trojrozměrný svět. Hloubka a kvalita tahů jsou nezbytnou součástí díla.
Za počátek vzniku čínského písma je považováno použití značek rytých na zvířecí lopatky nebo želví krunýře pro zaznamenání důvodu a výsledku věštby. Později vynález měkkých štětců ze zvířecích chlupů umožnil použití prohnutých nebo různě tlustých čar. Navíc použití specifického štětce umožňuje zaznamenat i různé emoce a atmosféru, ve které nápis vznikal. To hodně přispělo k tomu, aby se „psaní písma“ stalo uměním. V dávné Číně byly důležité dokumenty zaznamenávány štětcem a zároveň i vyrytím do kamene. Proto se současně rodil styl pro písmo psané štětcem s čarami hlubokými a s jasným obrysem stejně jako když se tahy ryjí dlátem. Tento zvyk současně ovlivnil i ostatní styly, které existovaly již dříve, a tahy začaly obsahovat sílu a hloubku. Silné čáry, které jsou vytvořené díky pružnosti štětce, nosí hmotu, hloubku, pohyb a směr a uspořádávají se do znaků. Proto každý jednotlivý znak podléhá přírodním zákonům a panuje v něm rovnováha, jako ve vesmíru.
Z pohledu kompozice celého díla na ploše papíru je třeba záměrně vytvořit bílou plochu, aby vynikla hmota, hloubka, pohyb a směr každé čáry i celého znaku. Tohle je hodně důležitý obecný princip tvoření v japonské kultuře. Abychom něco sdělili či ukázali, nepřidáváme, ale odebíráme. Abychom ukázali černé čáry, klademe důraz na bílou plochu a efektivně ji využíváme. Proto hloubka a „vyzařování“ díla i za hranice jeho rámu závisí na hloubce tahu a na charakteru vykrojení bílých ploch, jejich efektivním rozložení.
Abychom mohli klást hluboké tahy s jasným obrysem, je důležité mít při psaní rytmus a cítit pulzaci energie. To je druhý princip, ovlivňující vznik dobré japonské kaligrafie.
Na japonskou kaligrafii shodó se používá speciální štětec, který je měkký a přitom pružný. Abychom dokázali klást silné čáry měkkým štětcem, je třeba určitý rytmus a jistota pohybu. Představte si stuhu v gymnastice. Když gymnastka nemá jistotu v pohybu a nedodržuje určitý rytmus, stuha spadne na zem. Pokud jen trochu zaváhá, čára vykreslená stuhou bude mrtvá. I gymnastky určitě využívají rytmus pohybu. Zde vidím paralelu s kaligrafií, kde píšeme silné a jisté tahy s využitím pružnosti štětce v určitém rytmu. Narozdíl od malby, kde si malíř může během tvoření díla třeba dát čaj a přitom přemýšlet kam a jakou barvu dále přidá, japonská kaligrafie se píše “jedním dechem“, proto zaznamenává i běh času při vzniku díla. U malby je také jedno, odkud se začne malovat. V japonské kaligrafii je dané pořadí tahů, víme i odkud máme začít psát. Podle množství tuše v jednotlivých tazích či podle výskytu suchých stop kasure můžeme odečíst tok času. Přesto, i když je vidět běh času, nemusí být dílo jednotné a nebude v souladu, pokud byl jeho vznik řízený myslí, či pokud energie neprochází skrz jednotlivé části od začátku až do konce. Dalo by se říci, že na papíře kaligrafického díla je energie konzervovaná určitým rytmem, ve kterém dílo vznikalo. V tomto smyslu je japonská kaligrafie hodně podobná hudbě nebo tanci. Myslím, že japonskou kaligrafii lze přirovnat k hudbě nebo tanci, který je zaznamenaný na papíře a můžeme jej později opakovaně sledovat.
Jak a jakou energii používat, to těsně závisí na intenzivní duševní práci – sebepozorování. A to je třetí princip vzniku kaligrafického díla.
Při tvoření díla je třeba komponovat všechny tahy citem a vnímat rovnováhu celku s nadhledem. K tomu, abychom to dokázali, je samozřejmě třeba neustálý trénink techniky, ale současně je nezbytně důležité kultivovat vlastní nitro, protože pohyb našeho těla je s ním těsně spojený. Abychom dobře využili vlastností měkkého a pružného štětce, duše kaligrafa také musí být stabilní a pružná, stejně jako štětec.
Často ignorujeme vlastní smysly/city kvůli myšlenkám, které jsou ovlivněny naší povahou či přístupem k životu a zaznívají někde hluboko v podvědomí, aniž bychom o nich pořádně věděli. Podvědomě si říkáme, že nechceme dílo zkazit a chceme úspěch. Ještě dříve, než začneme psát, se bojíme neúspěchu a duše i tělo jsou v nepříjemném napětí. Pokud hlava neustále řídí „tenhle tah má být takhle dlouhý,“ a že „další tah začne někde tady,“ …, cit neplní svoji hlavní funkci, kterou je, aby celek vznikajícího díla byl v rovnováze. A pokud hlava vše řídí a něco se nepovede podle jejího přání, hned slyšíme v hlavě kritiku typu „Sakra, tenhle tah měl být delší!“, což nás minimálně do dokončení vznikajícího díla celkem spolehlivě rozhodí. Během psaní kaligrafie načisto je potřeba dokonalého soustředění a zároveň se tělo i mysl ocitají v určitém napětí. Je opravdu zajímavé sledovat, jak jasně se tohle vše objeví na papíře, jak se tam projeví naše nitro a jak tělo v takovém okamžiku reaguje.
Napsaná kaligrafie dobře zobrazuje nejen povahu a osobní přístup, ale i naše nedostatky a slabé stránky a zároveň se většinou projeví jako slabina díla. Zlepšení v japonské kaligrafii vyžaduje sebepoznání a kultivování sebe sama. Možná proto se japonská kaligrafie dostala mezi „Cesty“, které žáky vedou k lepšímu životu. Prostřednictvím pozorování vlastních kaligrafií můžeme zlepšit svůj přístup k životu. A trénink dokonalého provedení kaligrafie je ideální trénink, který studenty vybaví pro každodenní život. Snad v jakékoli situaci je možné využít vypěstovanou schopnost soustředění a uvolnění těla.
Teprve když jsme osvobozeni od omezení daných myšlenkami proudícími z hlavy, dokážeme citem přenášet rytmus a pulzaci energie svého nitra štětcem na papír. Při tvorbě občas mívám chvíle, kdy ztrácím hranice svého těla a mám pocit, že jsem buď bez tvaru v nekonečném prostoru nebo zcela splývám s prostorem. V tu chvíli jsem nesena na neznámých vlnách a jedinečné dílo je hotové, aniž bych si byla vědoma pohybů štětcem. V Buddhismu se tomu snad říká meditace nebo prázdnota.
Myslím, že z dobré kaligrafie je cítit pulzaci energie a harmonický rytmus autora, jako když posloucháme hudbu, i kdyby byla kaligrafie několik set let stará. I technicky vynikající kaligrafie je mrtvá, pokud z ní není cítit pulzující energie. Naopak neprocítěná kaligrafie překypující tryskající energií, poskládaná pouze hlavou, neobsahuje soulad a je jako hudba plná disharmonie – není příjemná.
Japonská kaligrafie je umění, kde primárně píšeme písmo k praktickému účelu. Ale s použitím černé a bílé barvy prostřednictvím rovnováhy toku energie a rytmu, tvoříme trojrozměrný svět vyplněný nepřeberným množstvím barev.