Vyrůstala jsem v japonské prefektuře Shizuoka, v klidném prostředí obklopeném rýžovými a čajovými poli.
Od malička jsem hrála na klavír a housle a věnovala se také japonské kaligrafii shodō – tehdy to ale bylo spíš krasopisné psaní. Nakonec jsem si jako hlavní obor zvolila housle a vystudovala hudební vysokou školu v Tokiu. V posledním roce studia jsem potkala jednoho učitele, který mě přivedl k rozhodnutí pokračovat ve studiu v Praze na konzervatoři.
Počítala jsem s tím, že budu v Praze studovat jeden rok, pak se vrátím do Japonska a budu až do konce života žít s houslemi.
V roce 2013 jsem ale potkala jednoho muzikanta. Ten mi otevřel oči a probudil ve mně dávno zapomenuté city.
„V tu chvíli jsem vykročila na novou životní Cestu. A zároveň začala i moje Cesta psaní.“
Dnes se naplno věnuji japonské kaligrafii shodō. Hře na housle se už přímo nevěnuji, ale s hudbou jsem pořád hluboce propojená.
Postupně zjišťuji, že se ve mně tyto dva obory – shodō a hudba – stále silněji propojují. Často si také uvědomuji, že nejsem jen hudebnice ani jen kaligrafka. Jsem spíš „vyjadřovatelka“ svého nitra.
Ráda poslouchám zvuk větru, pozoruji mraky a dokážu se donekonečna dívat na vlny v moři. Někde hluboko ve mně je místo, kde každý den prožívám krásu malého koutku světa, smutek, lásku, radost, modlitbu, hněv i soucit. Všechno to ve mně proudí jako bublající pramen a já mám potřebu tyto pocity vypouštět do světa a sdílet je s ostatními.