Vyrůstala jsem v prefektuře Shizuoka v Japonsku, v klidném prostředí, obklopena rýžovými a čajovými poli. Každý den jsem na cestě do školy hledala za okolními horami špičku hory Fuji, nejvyšší hory v Japonsku.
Od malička jsem se věnovala hře na klavír a housle a japonské kaligrafii shodó – ale tehdy to byl spíš krasopis. Jako hlavní obor jsem z toho pak zvolila housle a vystudovala jsem hudební vysokou školu v Tokiu. Poslední rok na vysoké škole jsem potkala jednoho učitele a rozhodla jsem se studovat v Praze na konzervatoři.
Počítala jsem, že budu rok studovat v Praze a vrátím se do Japonska a budu žít do konce života s houslemi.
Jenže osudové setkání (měla jsem dvě velká) mně úplně otočila pohled na svět. Samozřejmě, postupně.
A teď se věnuji japonské kaligrafii shodo. Nevěnuji se přímo hře na housle, ale pořád jsem hluboce v kontaktu s hudbou.
A zjišťuji, že se ve mně postupně víc a víc, silněji a silněji spojují tyto dva obory – shodó a hudba. Také si často uvědomuji, že nejsem jen hudebnice, ani jen kaligrafka, ale jsem „vyjadřovatelka“ svého nitra.
Stejně jako malé potoky se schází až z nich nakonec je velká řeka, cítím, že ve mně žijí všechny prameny a potoky – víra šintoismu, úcta k přírodě, moudrost a poučení buddhismu, japonský cit mono no aware, životní přístup Dó (Cesta), vyjádření emocí zprostředkováním umění a další a další. Při tvorbě japonské kaligrafie to vše působí někdy jako hlavní surovina, někdy jako koření.
Nevím, kam dál zamíří můj život, ale věřím, že každodenní rozhodování a konání určuje směr mé Cesty a přála bych si, abych mohla směr své Cesty určovat podle toho, kam mne moje duše směřuje.